Končí rok 2012 a v kinech se objevuje tříhodinový velkofilm od 3 režisérů – sourozenců Wachowských (režiséři Matrixu, tou dobou ještě muži) a Toma Tykwera (např. Lola běží o život). Nikdo na něj nejde a stává se tak již několikátým hřebíkem do rakve kariéry sester Wachowských (tou dobou již obě po změně pohlaví), které komerčně na Matrix nikdy nedokázaly navázat, umělecky a filosoficky však ano.
Prim je v mnoha ohledech unikátní. V 6 odlišných basových rovinách rozehrává šest různých příběhů, které ihned od začátku filmu mezi sebou skáčou tam i zpět, klidně po několika vteřinách. Od první chvíle cca do půlky filmu divák moc netuší, co se vlastně děje, jak to spolu všechno souvisí a kdy a zda se jednotlivé příběhy nakonec spojí a proč. Ve všech příbězích, které jsou od sebe vzdálené desítky a stovky let, hrajou ti stejní herci rozdílné postavy, mnohdy naprosto odlišné od jejich typických rolí, např. Hugh Grant v roli kanibala.
Zní to, jako kdyby kočička s pejskem vařili dort? Ano. Jenže tenhle dort se povedl a čím blíže budete finále filmu, tím více vám jednotlivé příběhy zapadnou do sebe a konečně se mozaika objeví v celé kráse. A budete mít chuť si ten dort dát znova a od začátku si užívat všechno, co jste napoprvé nemohli kvůli roztříštěnosti jednotlivých příběhů. Pakliže ale nemáte rádi dorty, bude vás ten film nejspíše iritovat a na konci, pokud se k němu dobelháte, budete tvůrce nenávidět. Naštěstí patřím mezi ty, co mají rádi dorty.
Jedním ze šesti příběhu je příběh mladého pianisty, který složí sextet Atlas mraků, ale kvůli různým okolnostem jej nemůže publikovat. Aby propojení nebylo málo, tak režisér filmu Tom Tykwer, sám muzikant a pianista, tento sextet složil a použil ho jako základ celého soundtracku, který je díky tomu rozmáchlý, opulentní a hodně orchestrální. Ústřední melodie se v různých variacích opakuje od začátku do konce až do samotného finále, kde sextet zazní v celé kráse.
