Michal Kobelka

Včera jsem udělal svůj první rozhovor v životě. Tedy z pozice dotazovaného, protože pár interview jsem už kdysi tady na blog dělal. A hrozně mě to tehdy bavilo a měl jsem jich ještě několik v to-do listu, ale už jsem se k nim nikdy nevrátil. Možná je na čase tuhle aktivitu oprášit. Třeba až dokončím radikální prejt.

Anyway, dělal jsem rozhovor pro první číslo školního časopisu. Hezky na diktafon. Nevím proč si vybrali zrovna mě, ale souhlasil jsem. Když se na první pedagogické poradě ještě před začátkem školního roku nadhodilo, že se bude dělat školní časopis a kdo se hlásí, že by na něm chtěl spolupracovat, šla moje pravá ruka automaticky nahoru (tzv. na Turka). Ale levá ruka stačila tu pravou plácnout a mozek se v tu chvíli probral z letargie a uvědomil si, že nemůže donekonečna přibírat aktivity, které by mě bavily a myslet si, že se ten čas kolem nich roztáhne jak límec dilophosaura.

Mám za to, že novinářská práce je důležitá. Platím si noviny, která z mého pohledu působí jako watchdog demokracie – Respekt, Deník N. Respekt čtu ještě hezky na papíru, ale poslední dobou už musím hodně vybírat, co si z každého čísla přečtu. Pryč jsou doby, kdy jsem si s tím mohl zalehnout a přečíst ho od A do Z. Tyhle plátky kontrolují politiky, nimrají se v kauzách, vytahují špínu na veřejně činné osoby – například na idioty, kterým přijde v pořádku šířit rasovou nesnášenlivost (tzv. na Turka). Svoboda médií je dost jasný ukazatel svobody společnosti a z tohohle pohledu patříme k jedněm z nejsvobodnějších zemím na světě. A těší mě, když mají žáci a studenti o tohle „řemeslo“ stále ještě zájem, i když té pravé novinařině zrovna pšenka nekvete, čtenost klesá a lidi čím dál víc svoji pozornost trhají na cáry obrazovkou mobilu.

Byl to takovej hodnej soused. Dokonce i zdravil, pravila sousedka o někom, kdo se ukázal být sériovým vrahem. No jo, paňsousedka si udělala obrázek o někom na základě interakcí, který mohly trvat třeba deset vteřin denně, když se s pánem potkala na chodbě u poštovních schránek. Byl jí třeba i sympatickej a na první pohled slušně vychovanej. O kom ale ve svým životě můžeme vlastně doopravdy říct, že ho známe? Já mám dojem, že o nikom. Když si zkusím ve své hlavě do řady postavit všechny lidi co znám a seřadit je podle míry sdílení informací s nimi, tedy podle nějakýho relativně objektivního měřítka vzájemné sounáležitosti, pak ani ten na první místě mě nezná, a ani já jeho.

A není to o tom, že s těmi lidmi nechci sdílet svůj život. Naopak, s někým dokážu ouvr-šérovat každou blbost. Ale nikdy nedokážu někomu popsat, co všechno se děje v mé hlavě, někdy ty myšlenky nejsou formulovatelné, natož přenositelné; je to, jako bych se snažil vyjádřit Krebsův cyklus latinsko-americkým tancem.

Pak je tu takový hezký protipól. Kdy skrývám svoje myšlenky a city, dělám že neexistujou a tajím je, ačkoliv jejich formulace by se dala exaktně vyjádřit dvěma slovy a víc by nebylo potřeba. A říkám si jakej sem kabrňák, že se mi to daří. Pokerface nasazenej, mimikry aktivovaný. A pak se stejně dozvím, že já jsem to tušila už od tehdy a tehdy, kdy tehdy a tehdy znamená setsakramentsky dávno. Kvápa mi povidal, hele já sem to na ní viděl už tehdy na hackatonu. Alec, kterýmu jsem to oznamoval, mi opáčil, že to bylo už tehdy tak obvious, ale nechtěl jsem to říkat nahlas, abych to nezakřiknul. Díky kámo.

Tolik k mimikrám. Ale mě už stejně nebaví bejt herec a nasazovat masku s filtrem kdykoliv mám pocit, že bych neměl něco říkat. Už nejsem ve věku, kdy mě trápí, co si kdo myslí. Ber nebo nech bejt, jinej už asi nebudu. Ale herectví by mě asi jinak i bavilo, a to zejména proto, že mám naprosto romantizovanou představu o tom, co všechno tohle řemeslo obnáší. Když už mluvíme o mimikrách a o tom, co zůstává pod povrchem, tak jedna historka k dobru. Mad Max je film z roku 2015 (viz ČSFD) a patří na seznam TOP 5 akčních filmů všech dob (debata nepovolena, prostě to tak je). Producenti do filmu sehnali dvě hvězdy – Toma Hardyho a Charlize Theron. Ve filmu se chtějí Max a Furiosa navzájem zabít, jdou si po krku a nenávidí se a vy jim to nemáte problém věřit, ta animozita z plátna přímo stříká.

Možná proto, že to tak bylo i v realitě. Charlize musela mít na place ochranku, Tom byl nezvladatelnej, neukočírovatelnej, agresivní; v angličtině pro to existuje oslovení prick. Chodil na plac s několikahodinovým zpožděním, za což schytával hejt od všech, ale Charlize by mu nejradši vyškrábala oči. Na place bylo mrtvolno, ti dva na sebe nemohli promluvit, podívat se do očí, štáb je držel od sebe, nedělaly se žádný zkušební záběry. Najděte si pak nějakou tiskovku k uvedení filmu, kterou mají samozřejmě smluvně danou v rámci promo tour před uvedením filmu v kinech. Sedí vedle sebe a jsou nucení o sobě říkat hezký věci. Jak se jim skvěle pracovalo, jak byl Tom skvělej parťák při natáčení a jak je Charlize šarmantní. Věřím, že pod povrchem se jim vařila krev, nejradši by jeden druhýho přetáhli židlí, na které seděli. Studio si ale nemůže dovolit žádnej skandál.

Film je to úžasnej a kdo neviděl, tak mrkněte na co největší obrazovce a vohuleným zvukem. Oba herci ze sebe vyždímali maximum, zejména na těch tiskovkách.

Potřebujeme se v pátek dostat na vlak do Zábřeha na Moravě, ze kterýho odjíždí EC 115 Cracovia. Cesta je to cca na 30 minut. Obykle. Jenže zrovna v pátek učím a končím hodinu s šesťákama tak, že kdybych v momentě zazvonění sjel oknem z učebny takovou tou šachtou na suť přímo do okýnka svýho nastartovanýho auta, nezdržel se na žádné křižovatce a našel volný místo na parkovišti před vlakovou stanicí, tak by nám to stejně asi tak o pár minut nejspíš ujelo.

Tak sem se domluvil s kolegou Kájou co se mnou sdílí kabinet, jestli by dětičky chvíli na konci hodiny nepohlídal, že bych vyfičel o drobínek dřív, abych stíhal. To klaplo, takže teď máme deset minut k dobru na cestu, všechno krásně stíháme, do detailu jsem si to naplánoval a mám to vypočítaný… Ale silničářům se to moje počítání nějak nezdálo a přidali do rovnice vyfrézovanej Mohelničák a kyvadlovou dopravu řízenou semaforama. No a jsem tam kde sem byl, že jo. Mohelničák sice můžu objet, ale je to cesta přes kotěhůlky spojený silničkama tak úzkýma a hrbolatýma, že tahle cesta připomíná spíš poznávací cestu sopečné činnosti na východu Ulánbátáru.

Ale železničáři se nenechali zahanbit a prej když silničáři takhle, tak voni si teda jako taky přisaděj. A odmontovali koleje u Chocně, čímž zjednokolejnili průjezd tímto místem a vlaky nabírají půlhodinovou sekeru. Zatím každej den. Čímž se ten svět zase dostal do rovnováhy a mě nezbyde, než celou hodinu se šesťákama koukat poočku na aktuální zpoždění, abych mohl buď zmizet o chvíli dřív, nebo si v pohodě užít zvonění a v naprostým klidu odšoférovat do Zábřeha přes vyfrézovanej kopec, či přes východ Ulánbátáru.

A jsem zvědavý, kdo nebo co všechno si ještě v tom pátečním souboji času přisadí a co ještě vychýlí jazýček na vahách. Nenastartuje mi auto, bude nějaký sebevrah pokoušet štěstí na koridoru, unesou naši vlakovou soupravu ufouni? Ví vil sí.

Tohle slovo v angličtině znamená něco jako „z jiného světa“ a mně se často v mysli zjeví, když koukám na cokoliv, co můj mozek není úplně schopný klasifikovat jako věc z naší reality. Povětšinou jsou to nějaké ohromné scenérie či jiné výjevy, u kterých se prostě hlava pozastaví a přesvědčuje mě, že koukám na něco spektakulárního, co se vymyká mému běžnému životu.

Dneska jsem se vracel pres Červenohorské sedlo. Kopec jak kráva, serpentiny, na listech stromů hrál prim ještě podzim, zatímco kořeny a trávu okolo už zahalovaly první centimetry sněhu. Když jsem tak koukal na tuhle podívanou, říkal jsem si, že něco takového prostě není z tohoto světa. Často se mi to stává, když koukám na nějaké hodně vysoké kopce, na mraky v oblacích, které by mohly podpírat nějaký pohádkový zámek, na Neuschwanstein, který vypadá přesně jako takový kouzelný zámek, který by v těch oblacích mohl plout, na několik metrů vysoké vlny v moři, na oblohu posetou horkovzdušnými balóny… Těch věcí je hodně a vždycky mi dodají takovou romantickou představu a dálavách, o něčem nepoznaném, o něčem obrovském, o něčem přesahujícím běžného člověka.

Poslední chatovej prejt. Uteklo to zase jak pára nad hrncem, ale to se dá naštěstí říct i o době do další chaty. To ale vlastně není úplně fajn, že ten čas tak letí. Prosím intergalaktickou letku, aby zpomalila rotaci Země kolem své osy. A taky rotaci Země kolem Slunce. Zpomalme prosím veškeré rotace, otočky, smyčky i koloběhy, ať má časový mužíček chvíli na vydýchanou po všech těch sprintech.

Počasí se nezlepšilo, ale venku jsme stejně byli dost. Celej den tady poletoval sníh s deštěm a fičel bodavý vítr, ale nikoho to moc neodradilo od toho toulat se po venku. Bohužel jsme jen nestihli tolik výletů, což taky znamená, že jsme se stravovali převážně na chatě. A vařit pro 30 lidí, to je tedy pěkná prácička. Dneska jsme u palačinkovače stáli 3 hodiny a ládovali jednu za druhou a pořád tomu nebyl konec, chlebů vám vajíčku jsme na večeři udělali jak pro regiment a taky jsme si u plotny trochu postáli. Po těch cca 8 chatách co spolu jezdíme jsme konečně dokázali odhadnout jídlo tak, aby se nevezla půlka domů. Shodli jsme se, jak tyhle chaty fungujou jak namazanej stroj. Shodli jsme se taktéž (jednomyslně), že něžné pohlaví by nám do našich metod na chatě zavedlo akorát tak chaos.

Zítra domů. Naložit tři pračky, složit tři sušičky. Vybalit zbytek. A pak zase hnedka zabalit a vyrazit na krátkou dovču bez dětí. Život teď plyne třikrát rychleji než kdykoliv předtím; anti-rotační tým se nedostavil, časový mužíček potřebuje zaběhnout světový rekord. Běžím s ním a užívám si každý krok.

Byl jsem nedávno na koncertě Lenky Dusilové, kterou normálně neposlouchám, ale to vlastně skoro žádnou českou hudbu. Jen loni hned při prvním poslowchání se mi do uší připletla její deska Baromantika a hodně se mi líbila. Moc jsem ale netušil, do čeho na koncertě vlastně jdu a překvapilo mě, jak moc je rozkročená skrz různý hudební žánry. Elektroniku střídala její písničkářská stránka, celkově moc zajímavej koncert. Přemýšlel jsem, kolik hudebníků znám takhle multižánrovejch. Možná Yann Tiersen, který bude teď v únoru v Praze a rád bych na něj zašel, ale celkově je tenhle podzim už poměrně kulturně nasycenej, ještě pár koncertů mě čeká, plus jeden velkej zážitek v březnu, takže možná Tiersen skončí pod čarou. Anebo?

Momentálně sem rozkročenej mezi digitální a analogovou dobou. Většinu hudby poslouchám na YouTube Music, ale jelikož jsem i trochu staromilec, rád se mazlím s fyzickejma nosičema. A kluci to chytli po mně — večer si před spaním vytáhnou nějaký cédéčko a poslouchají něco z mé sbírky, nebo z cédek, co jim přinesl Ježíšek. Nebo nějakou pohádku na CD. Nečekal jsem, že v roce 2025 budu klukům k Vánocům shánět discmana, nečekal jsem, že budu na Aukru přihazovat na vintage CD přehrávače. Nehodlám se těch fyzickejch věcí vzdát tak lehce. Dneska jsme si s klukama chtěli v autě pustit nějakou do cloudu nahranou hudbu, ale nahraní jsme byli tak akorát my, protože cloud necloudoval. Tohle by se u cédéčka nestalo.

Jak nepiju, tak na chatách platím za takovýho univerzálního taxikáře, kdyby se něco semlelo. Zrovinka jako včera, když jsme v 8 večer šupali na pohotovost, protože… No to je vlastně jedno proč, každopádně moje abstinence se zase jednou ukázala jako obecně prospěšná.

Pohotovost v Jeseníku v pátek večer byla opravdu zajímavá zkušenost. Kdybych si pustil v telce Resident Evil nebo Walking Dead, měl bych z toho velice podobný pocit. Čekárna prázdná, všude tmavé kouty odkud může každou chvíli vyskočit nějakej darebák či vořežprut, žádný ze zvonků nefungoval, klepání na dveře ordinace nepomáhalo, na telefonu nám radili… Ať zkusíme zvonit nebo klepat. Nakonec po urgenci slíbili, že teda jako někoho zkusí sehnat. Bejt v podroušenym stavu, asi bych se i toho místa trochu bál. Nakonec jsme z pohotovosti odjeli v lepším stavu, než jsme do ní přijeli, což je vždycky plus.

Spánek byl i přes absenci alkoholu v krevním řečišti nevalnej; vichr skučel a lomcoval vším, co nebylo přibité nebo přidělané titanovými kotvami. V noci mě probudila noční můra tak živá, že jsem i s otevřenýma očima viděl ty hrůzostrašný obrazy před sebou a vsedě oddychoval tak hluboce a nahlas, že jsem i tu fujavici na chvíli přehlušil. Výjev jak z americkýho filmu, nicméně skutečnej. Některý sny dokážou vnímání reality pěkně pokroutit.

Počasí nám, a potažmo tedy i všem ostatním, co vyrazili na prodloužené víkendy někam na chalupy a chaty, vyloženě vyšlo. Na grafu propad teplot vypadá jak Mariánský příkop, počínaje úterým, kdy už budeme z chalupy doma, se samozřejmě zase rapidně oteplí. Na náladě nám to neubírá, děcka stejně lítají po venku i v dešti, jim zima nevadí. Smrdět na chatě se nám celou dobu nechce, tak jsme aspoň mezi dešti dopoledne vyběhli a udělali drakiádu, na kterou jsme se svědomitě připravovali. V silnějším větru jsem asi nikdy draka nepouštěl, ale stálo to za to. Zítra se před větrem pojedeme schovat do jeskyně. Neděláme to záměrně, ale většinou máme chalupu někde, odkud se dá k nějaké jeskyni pohodlně dostat.

Je sobota 25. 10. Vítr ani teď navečer nepřestává ukazovat svou sílu a déšť samozřejmě nechce zůstat pozadu. Z bezpečí ohněm vyhřáté chaty se prejtový zápisek píše skoro sám.

Odjíždíme dneska na podzimní chatu „tátové a děti“. Jestli jsme dobře počítali, bude nás tam devět dospěláků a devatenáct dětí, což je zatím rekordní počet. Před pár lety jsme začínali na počtu 4+8, postupem času jsme přibrali pár dalších kamarádů, narodilo se pár dalších dětí a teď je z toho takové hausnumero, že už nám je většina chat a chalup malá a musíme je rezervovat dost dopředu. Tehdy jsme jezdili jednou ročně, nyní už vyrážíme dvakrát do roka na chatu, jednou v létě kemp, postupně ty pobyty prodlužujeme… Ještě zimní chata by se tam možná vešla. Samozřejmě jsem jedinej, kdo s sebou veze tři děti; nikdo není takový blázen, aby měl víc než dvě. Nebo víc než tři…

Pro mě byly rodinné chaty na Rejvízu, chatkování v Jedovnicích u Olšovce nebo spaní v karavanu na Dolním Bušínově highlight dětství — něco, na co se člověk těší celej rok a když to přijde, modlí se, aby to nikdy neskončilo. Vlastně i teď je to pro mě highlight, kdy máme s dětma neomezenej čas na cokoliv — výlety, bazény, deskovky, čtení, noční bojovky. Zase po čase uvidím spoustu dětí kamarádů, na které se těším a ony se těší na mě.

Prejty pravděpodobně následující dny nevyjdou, nechci úplně trávit čas u notebooku, když můžeme hrát karty o to, kdo bude dělat nejvíc kliků a dřepů. Ani předchozí dny jsem neměl moc náladu a čas psát, takže je možná na čase si trochu od psaní odpočinout. A možná ne, uvidíme.

Pocit déjà vu se těžko vysvětluje někomu, kdo ho sám nikdy nezažil. Ono totiž můžete mít myšlenku, že něco podobného už se stalo, ale zároveň to nemusí být ten zvláštní pocit déjà vu.

Já ho dneska zase pocítil. Jsem si jistý, že jsem přesně stejnou věc prožil, na stejném místě, se stejnýma myšlenkama v hlavě, se stejnou posloupností událostí, které se děly v okamžiku, kdy mě déjà vu zasáhlo. A také s vědomím, i naposledy už jsem cítil, že se to stalo někdy předtím. Takže takové cyklické déjà vu, které se opakuje jednou za čas. Z logiky věci se mi to nikdy dřív stát nemohlo, protože v novém domě bydlím teprve krátce.

Když mě takový déjà vu hitne, chvíli stojím a užívám si ten pocit, jakoby něco vyplavalo z podvědomí a já se to snažím zachytit v daný okamžik, než se to rozplyne. Užívám si pocit, jako bych najednou nebyl pánem své hlavy, která mi tvrdí něco, o čem jsem přesvědčený, že se to stalo, ale zároveň dobře vím, že reálně se to stát nemohlo. Jak říkám, hrozně těžko se to popisuje, ale je to jako by mi někdo na chvíli odtrhl hlavu od těla a já koukal na svoje tělo z dálky.

Pustil jsem se v minulých dnech do vyklízení spodního patra domu, který momentálně obývám. Bydlela tam postarší paní, všechno její oblečení půjde na charitu. Napočítal jsem toho oblečení zhruba 25 banánovek a přes 10 velkých pytlů, tedy zhruba takové množství, které by unosila průměrná africká vesnice za čtvrstoletí a ještě by něco zbylo. Říkám si celou dobu… kdo sakra potřebuje tolik oblečení? Pak jsem prošel kolem svého regálu s běžeckýma botama a uvědomil sem si, že každej máme něco.