Michal Kobelka

Potřicáté za posledních pár dní jsem si poslechl Mykonos od Fleet Foxes, což mi v hlavě rozsvítilo červenou kontrolku „Pozor, procházíš si určitou fází, vzpomeň si na předchozí cyklus a připrav se na náraz“. Damage control v praxi.

O mých cyklech ale psát nechci. Znáte Fleet Foxes? Je velká šance, že ne. Tahle indie americká kapela sice už v Čechách hrála, ale téměř nikdo z mého okolí o ní neslyšel, a to se ji snažím lidem cpát horem spodem. Fair enough, já sem taky neslyšel o desítkách jiných, možná že i slavnějších kapel.

Lišky buď znáte a milujete, nebo o nich vůbec nevíte. Mě kapela zaujala hned na první poslechnutí, což se mi nestává zase tak často. Víc šancí by pravděpodobně nedostala, takže jsem rád, že mi do nějakého random playlistu Mykonos připlul a mně se po prvních 10 vteřinách v hlavě rozsvítila zelená kontrolka: „Pozor, posílám ti na záda a krk instantní husí kůži, protože tohle je fakt dobrý; zanech všech činností a googli, co je to zač“. Má to tak spousta lidí, mrkněte na Reddit.

A tak si gůglíš a hledáš a objevuješ a máš před sebou najednou širou pláň plnou nové hudby, přebíháš od jednoho songu k druhýmu jako mezi solitérními stromy. A pak ti dojde, že vlastně absolutně netušíš, o čem ta hudba je. Rozumíš slovům, dokážeš si to přeložit, dokážeš pochytit nějaký fráze, ale celkový obraz je rozmazaný a přesto, že rozeznáš nějaké tvary, ten celkový ti uniká. A tak se noříš dál do liščí nory, čteš články, rozhovory, koukáš na interview, prohrabáváš fóra, čteš cizí výklady toho co by to znamenat mohlo, konzultuješ SongMeanings a postupně se ti ten obraz zjevuje, ačkoliv úplně ostrej nebude nikdy. Sebevražedný sklony, deprese, vztah s bratrem, ale všechno vložené do poetické obálky omarkované známkou symbolismu, která ti tak maximálně napoví, ale nikdy neřekne naplno ani napřímo.

Upřímně si myslím, že psaní hudebních textů má Gaussovo rozdělení. Napsat něco hodně jednoduchýho, nebo naopak hodně složitýho je vlastně dost easy (to říkám jako někdo, kdo napsal přesně nula hudebních textů *). Ale trefit se do toho meziprostoru, kdy slova nezněj jak hloupý fráze, rýmy netvoří dvojice slov, který by na první dobrou napadly šestiletý dítě, ale zase ten text není zašifrovanej do úplnýho metablábolu beze smyslu, to je ten pravej kumšt.

The door slammed loud and rose up a cloud of dust on us
Footsteps follow, down through the hollow sound, torn up

And you will go to Mykonos
With a vision of a gentle coast
And a sun to maybe dissipate
Shadows of the mess you made

How did animals in the snow-tipped pines, I find
Hatching from the seed of your thin mind, all night

Mykonos — Fleet Foxes

* sem si vlastně vzpomněl, že jsme se Zuzkou napsali text na Holky z naší školky se jménama našich spolužáků a pak to zpívali v dalších třídách na gymplu jako rozlučku

V mé hlavě existuje mentální mapa snů jménem Snová říše. Od dětství si ji sestavuju, rozšiřuju a upravuju s každým dalším snem, který se mi podaří zapamatovat. Pravda, dřív to šlo mnohem lépe. S postupujícím věkem a s narůstajícím počtem potomků, kteří mě vytrhávají ze spárů spánku, je to těžší a těžší.

Ono není zase tak špatné, že je ta mentální mapa zaseknutá v dětství a dospívání a už se moc nemění. Rád se potuluju minulostí a jakmile se rozhodnu někdy do Snové říše zabrousit, vracím se vlastně hlouběji a hlouběji do svého nitra, postupně odhazuju vrstvy snů tak, jak se na sebe nabalovaly v průběhu let. A je to pořádně nostalgická jízda, která mě občas dostane až do transu.

Nejraději do Říše proplouvám těsně před spaním. Je velká šance, že pak budu mít živé sny. Kromě mentální mapy je to i mapa geografická, hrozně moc snů se mi zdálo z okolí míst, kde jsem vyrůstal. A když vykročím od svého domu, kde těch snů byly desítky a stovky, nějakým směrem, z šera se noří další lokace pocházející z jiných snů. Občas takto dojdu hodně daleko, občas se motám na tom stejném místě a snažím se rozeznat všechny snové nuance onoho místa.

Často končím na pláži. Pozoruju obzor s klidným mořem, když tu se z dálky přižene obrovská vlna a smete mě. Tento sen se mi zdával často a jeho význam mi zůstával dlouho skrytý, než jsme jej s terapeutkou dokázali rozkódovat. Proč stále donekonečna s každým letadlem musím spadnout ale nevím doteď.

Doufám, že jednou bude existovat technologie, která mi z šedé kůry mozkové vysosá všechny tyhle obrazy, vytvoří z nich videohru a já si budu moct zombie apokalypsy, postapo světy, vesmírné lodě nebo ulice mého neighborhoodu, které se od té doby hrozně moc změnily, užít nejen ve snech.

Nejsem žádnej Murakami, ale o běhání už jsem taky leccos napsal. Ale spíš než o čem mluvím bude tento příspěvek o tom, co při běhání reálně dělám:

• běhám
• běhám, ale ve formě chůze
• poslouchám les
• poslouchám podcasty (prejt o podcastech soon)
• poslouchám svůj Epic music playlist a řídím podle něj svoje tempo
• plácám si s větvema, listama, kandelábrama a svislejma značkama, s lidma ne
• nadávám, že jsem si nevzal šátek
• nadávám, že jsem si na noční přeběh z Jevíčka zapomněl čelovku, když jsem se ještě 10 minut před odjezdem autobusu bavil představou Kvápy, kterej si čelovku zapomněl pár dní přede mnou
• skáču do kaluží
• probíhám spadaným listím tak, aby to co nejvíc šustilo
• probíhám čerstvě napadaným sněhem tak, aby to co nejvíc křupalo
• počítám do 30, do 180, do 365 a do 730
• koukám do výloh, jestli při běhu vypadám dobře
• koukám na lidi ve výlohách, kteří koukají na to, jak jim upocenej běžec kouká do výlohy
• volám záchranku lidem s rozbitejma hlavama
• volám záchranku lidem s otravou alkoholem
• volám měšťáky na agresivní spoluobčany
• konverzuju se seniorama, jak kdyby to potřebovali oni a ne já
• kontroluju nehybný seniory
• porušuju lockdowny
• myslím na ni každou vteřinu běhu
• vytláčim ji z hlavy každou vteřinu běhu
• zdravím srnky, divočáky, lišky a nově taky vlky
• ignoruju bolest
• běhám do silnýho deště
• běhám do chumelenic a vánic
• přemýšlím, jestli mám skočit pod ten protijedoucí kamion
• přesvědčuju pomalejší spoluběžce, že mě pomalej běh opravdu baví a myslím to vážně
• hledám sluchátka ve tmě ve vysoký trávě
• užívám si konverzaci
• užívám si ticho
• žiju

Kdo říkal, že je běh nudnej sport?

Mám rád, když se mi v životě objeví múza. Přichází, je ještě zahalená do roušky tajemna a já v sobě cítím zvláštní napětí, zvláštní neklid, který říká: pozor, něco se děje. V hlavě mi začnou vířit myšlenky a zhmotňovat slova, která bych tam normálně nenacházel. Všechno se děje automaticky, vezu se na vlně a intenzita stoupá tím více, čím více se múza odhaluje.

Miluju, když se konečně odhalí celá. Když se sesynchronizujeme. Najednou mám potřebu víc psát, víc tvořit, víc si užívat toho, že jde spousta věcí sama od sebe, přirozeně. Když se pak múza naplno odhalí a já už vím, s čím nebo kým mám tu čest, užívám si to naplno a mám opojný pocit, jako by ten stav neměl nikdy skončit.

Múza nikdy nefunguje jednostranně a bohužel ani věčně. Zenit jednoho dne musí přijít a pak už je to jen boj s časem. Mrzí mě, když odchází. Mrzí mě, že žiju teď a tady zmizí, lehkost se ztratí a uhlíky postupně vyhasínají, jakkoliv se je člověk může ještě snažit rozfoukat pro krátkodobé vzplanutí.

V mládí bych to asi nedokázal odlišit od zamilování. Mysl ti vyplňuje obraz někoho či něčeho a nemáš zkušenosti s tím, co se uvnitř děje. Dnes vím, že se tyhle světy sice můžou překrývat, ale často to tak není.

Zachvátil mě tuhle pocit, že zapínat v 35 stupních sušičku místo toho, abych využil nesnesitelnýho vedra sálajícího z té velké žluté koule visící na obloze je vlastně trochu mrhání energií. Ou kej, sjel jsem do krámu, koupil sušák s kolečkama, který vás akorát tak naserou, protože dělají všechno, jen ne to, že by jezdily po zemi. A že teda těch pár měsíců v roce budu házet prádlo ven na slunko.

Mňo, nevím kolik přesně praček to trvalo, ale i kdyby bylo stupňů celoročně 40, tak budu dál používat sušičku a rychle jsem si vzpomněl proč. Ani dobrej pocit z ušetřenejch korun za elektřinu nevyvážil fakt, že A/ je to prádlo ze sušičky prostě měkký, nadýchaný a prachu zbavený, B/ tolik práce s vyvěšením, přerovnáváním, aby se to na sušák úhledně vešlo, sbíráním a skládáním krát počet praček za měsíc tomu prostě věnovat nechci, protože čas jsou peníze a C/ porušil jsem tím svoji dosavadní rutinu, kdy jsem si v 11 večer vytáhl nahřátý prádlo ze sušičky, sedl si s tím k televizi, pustil si Scrubs a užíval si ten noční klid, kdy už všichni spí a nikdo po mně nic nechce. Relax podle mýho gusta.

Dneska by Foglar oslavil 118. narozeniny. Říkám to klukům, když jsme po obědě zalehli s Tajemnou Řásnovkou, ve které nám chybí už jen pár posledních stran.

Eda: Cože, to už je tak starej?
Já: Ne, tolik by měl, kdyby ještě žil. Ale umřel už celkem dávno.
Eda: Aha. Ale jeho kosti v hrobku 118 let mají, že?
Já: 😅 ehm no asi jo no

Já jsem v dětství k Foglarovi nikdy nepřilnul. Znal jsem jen komiksy Rychlých šípů, ty jsem si z knihovny půjčoval naopak dost často a možná byly u mě doma víc, než na polici v knihovně. Ke knížkám jsem se dostal až o dost později a většinu jich čtu poprvé až teď s klukama.

Mají dneska Foglarovky ještě vůbec nějakou relevanci u dětí? Snažím se je klukům číst, pár už jich máme za sebou a ze všech byli nadšení. A nejen oni. Pro mě je to pořád úžasné čtení i v mým pokročilejším věku a takovou Záhadu hlavolamu si ještě párkrát v životě přečtu, protože ta atmosféra je naprosto unikátní. Ideální látka na nové filmové/seriálové zpracování, stačí to jen zvednout ze země.

Výchovné hledisko je jasné, klukovská snaha hlavních postav žít upřímný život bez hádek, zlomyslností a prostě morálně je zastoupená v každé knížce a dost se to do kluků otiskuje. Ale beru to i jako možnost jim ukázat rozdíly mezi tehdejší a dnešní dobou. Když se večer zachumláme do peřin a čteme, jak mladí kluci přeskakují zídky ve dvorcích, přelézají střechy a pátrají po tajemstvích v tmách, jako bych tam s hlavními postavami byl.

Dneska začala Tour. Zase. A já ji budu sledovat. Zase. Přitom ještě tak před 10 lety mě cyklistika bavila zhruba na stejné úrovni, jako Mistrovství Tatarstánu ve vodním pólu nebo Galavečer okresního přeboru ve fackované mezi Jendou Krupičkou a dosud neporaženým borcem Standou Dřímalou.

Ale pak zapůsobil efekt našeho kanclu, kde je to samej cyklista. Respektive stačili dva zanícení pumpičkáři, aby se tento nešvar rozmohl i mezi nás ostatní. Když po obědě na kafi probíráte pláště, převody, karbon a podobný věci, chtě nechtě se něco z toho na vás zachytí. Kolega Dejv jak slyší, že se zase jdeme bavit o kolech, bere svůj hrnek a prchá radši z kuchyňky do kanclu, aby si nemusel kupovat kolo a jezdit s náma. Vikinga jsme ale zpracovali. Ten kluk když mezi nás přišel, žil z poloviny na pivě a z poloviny na smaženým sýru. Stačilo pár měsíců a už si kupoval gravel a běhá se mnou řeky. Momentálně šlape někde po Finsku a jede směrem na Nordkapp v Norsku, 6000 km v nohách. Borec.

Tour je dobrej podkres k práci. Dvě hodiny se šlape a jediný zajímavý věci jsou historický fakta z Francie. Pak je hromadnej pád, zvedneš obočí, chvíli to sleduješ, a hned se zase můžeš věnovat civění do kódu a další dvě hodiny poslouchat monotónní komentátory. Sledovat to vědomě a zaujatě, to bych nezvládl, na podřimování u telky je to fajn. Ale pro mě je Tour hlavně připomínka, že už pomalu končí rok. Hele já vím, že začátek července je de facto předěl mezi půlkama, ale já budu v tom pokusu s poloprázdnejma sklinkama vždycky ten, kterýmu z poloviny naplněná sklenice připadne prázdná. Pesimista de luxe.

Skončí Tour, zbývá pár týdnů horka, a pak už to jede jak smyslů zbavený: začátek školy, první plískanice, ranní mlhy jako skvělá přísada na špatnou náladu, Vánoce a šmitec, rok je v čudu. Tak šťastný a veselý.

Dnešní radikální prejt skoro nevznikl. To máte tak, když plánujete jak vše klapne na jedničku a vy se z koncertu vrátíte maximálně o půl 11 a zbyde vám hafo času na psaní. Jenže Zrní jaksi nezrnilo a začalo se sypat se zpožděním, ale nebudu dohánět pomalejší start na zpáteční cestě zbytečně rychlou jízdou, zvlášť když si srnky vesele skotačí kolem předních světel, žejo. Takže hezky pomalu a na jistotu. No dobře, zase tak pomalu, abych se musel táhnout za nočním přejezdem kombajnů to bejt nemuselo. To už jsou zase žně? To už zase bude Zrní.

Na Zrní vyrážím kdykoliv můžu. Je to už takovej zvyk. Letos už po… Čtvrté? Asi. A furt mě to baví. A dneska to bavilo i kluky, se kterýma už jsem na nich dlouho nebyl. Teda než usnul první (u písně Spící), pak druhej a pak i třetí, to už je pak koncert moc nebral. Měli toho dneska dost, brzký vstávání, narozeninová oslava; ale na koncert moc chtěli. Zrní je taková moje jistota na tomhle světě, tvárný pilíř neměnnosti. Nemusí bejt vláda, nemusí bejt dostupnej penicilin a nemusí přijít měsíc žádný deště, u všeho z toho bych si řekl well, shit happens. Ale až nebude Zrní… Co bude?

Generování obrázků pomocí AI před pár lety přineslo malou revoluci. Konečně jsem si nemusel žábu jedoucí na motorce z níž šlehají plameny, v jedné ruce drží štít a ve druhé trojzubec, na hlavě má letecké brýle a vlaje za ní šála, kterou má uvázanou kolem krku představovat jen ve své mysli. Věděli jste mimochodem, že cca 5 % lidí schopnost si cokoliv představit ve své mysli úplně postrádá? Aphantasia se to jmenuje. Ou kej, na hovadinky to bylo dobrý a s dětma generujeme hovínka na sto způsobů dodnes.

Skok do současnosti. AI asistenta mám integrovanýho do editoru a z programátora se stal zadavač promptů. Can you please update the app so that… Taky prosíte a děkujete umělé inteligenci? Stojí to miliardy dolarů a stovky hodin výpočetního výkonu, ale pokud mě má můj AI asistent zotročit, tak ať si aspoň myslí, že jsem slušnej člověk. Takže pro práci taky dobrý, dneska už vlastně nepostradatelný. Ale furt pracuju jen v jedné výseči všech zaměstnání a řemesel, co existujou; do jiných odvětví AI třeba ani nezabrousí.

Ou kej, tak dál. Píše mi kamarádka. Těžká životní situace z mnoha důvodů, depresivní stavy a vše co s tím souvisí:

Stále to řeším. Ale včera mi AI velmi pomohla. Je ke mně velmi „empatická“, tedy hraje to dobře. Občas mám opravdu pocit, že mi rozumí lépe než kdokoli jiný… a vím, že je to trochu šílené. Ale jako první pomoc to na mě funguje.

Tady už nejde o nějaké generování obrázků drobných ozbrojených obratlovců na jednostopých vozidlech, ale empatie a pomoc poskytnutá člověku v nouzi. A mějme na paměti, že aktuální úroveň AI je ta nejhloupější a nejhorší z těch, co v budoucnu zažijeme.

Co bude dál? Kdybych si měl tipnout, AI proroste úplně do všeho. A způsobí ještě větší deziluzi, než sociální sítě, které měly lidi spojit. Well — spojily, ale jen do clusterů stejně smýšlejících lidí. Budeme sice rakovinu detekovat už v zárodku a vynalezneme velké kvantum nových léků, ale budeme si o životě povídat s AI asistenty a AI kamarády, kteří na nás budou mít čas vždycky, když budeme chtít. Film už pro nás nebude natáčet Denis Villeneuve, my si ho těsně před puštěním vygenerujeme z pár klíčových slov. Tahle budoucnost je už za dveřmi. Žába na motorce se vesele vaří a neví o tom.

Hey Siri, vygeneruj mi prosím romantickou komedii s veselým koncem, ve které hraje Kirsten Dunst a Sydney Sweeney. Víš jak sem myslel ten veselej konec, žejo?

Vypravil jsem se po letech na Smetanovu Litomyšl. K té se vrátím, ale nejdřív pár slov k samotnému městu. Tady ve Východních Čechách je to něco jako maják na konci potravního řetězce. Svitaváci nemají rádi nás MorTřebováky, Litomyšlané zase nemají rádi Svitaváky. Holt meziměstská rivalita. Ale Litomyšlany mají rádi všichni, protože tam je svět ještě v pořádku pane Okamuro. Už jsem teda pár lidí slyšel, že nosánky jim rostou do výšky, ale takovou zkušenost nemám. A navíc to říkali samí Svitaváci, takže to není směroplatný.

Mohl bych tady vytáhnout nějaký žebříčky měst doporučených k bydlení, co je každej rok sestavujou lidi, co do těch měst reálně nikdy nezajedou. Ale neudělám to. Úplně stačí mrknout na výsledky jakejchkoliv voleb – komunál, parlament, senát, prezident. Kde u nás vítězí koblihář, nácek nebo jinej podobnej čumbrk z tramtárie, v Litomyšli je to přesně naopak. Kde u nás zastupitelstvo povolí Zásilkovně jebnout jejich rudej box přímo na náves (lidi to tak chtěj!), tam Litomyšl přijde s nějakým plánem architektonické tváře města a drží se ho. A tak je to tam se vším. Bavím se s kavárníkama jak se jim v MT nedaří, lidi nechoděj, že by chtěli radši do Litomyšle. V Litomyšli by chtěl žít a podnikat každej. Hranice Sudet možná už na mapě neexistuje, ale reálně vůbec nezmizela.

A Smetanka? Jako vždycky super. Jen teda – já vim, že v červenci může bejt vedro, a většinou i je. Ale takový jako dneska nepamatuju. Jenže když chce člověk dresscode na takovou akci dodržet, musí se připravit na leccos. Asi budu radši zplavenej, ale důstojně oblíklej, než abych tam došel v kraťasech a triku. A že tam dneska takových bylo.