Zachvátil mě tuhle pocit, že zapínat v 35 stupních sušičku místo toho, abych využil nesnesitelnýho vedra sálajícího z té velké žluté koule visící na obloze je vlastně trochu mrhání energií. Ou kej, sjel jsem do krámu, koupil sušák s kolečkama, který vás akorát tak naserou, protože dělají všechno, jen ne to, že by jezdily po zemi. A že teda těch pár měsíců v roce budu házet prádlo ven na slunko.
Mňo, nevím kolik přesně praček to trvalo, ale i kdyby bylo stupňů celoročně 40, tak budu dál používat sušičku a rychle jsem si vzpomněl proč. Ani dobrej pocit z ušetřenejch korun za elektřinu nevyvážil fakt, že A/ je to prádlo ze sušičky prostě měkký, nadýchaný a prachu zbavený, B/ tolik práce s vyvěšením, přerovnáváním, aby se to na sušák úhledně vešlo, sbíráním a skládáním krát počet praček za měsíc tomu prostě věnovat nechci, protože čas jsou peníze a C/ porušil jsem tím svoji dosavadní rutinu, kdy jsem si v 11 večer vytáhl nahřátý prádlo ze sušičky, sedl si s tím k televizi, pustil si Scrubs a užíval si ten noční klid, kdy už všichni spí a nikdo po mně nic nechce. Relax podle mýho gusta.
Dneska by Foglar oslavil 118. narozeniny. Říkám to klukům, když jsme po obědě zalehli s Tajemnou Řásnovkou, ve které nám chybí už jen pár posledních stran.
Eda: Cože, to už je tak starej? Já: Ne, tolik by měl, kdyby ještě žil. Ale umřel už celkem dávno. Eda: Aha. Ale jeho kosti v hrobku 118 let mají, že? Já: 😅 ehm no asi jo no
Já jsem v dětství k Foglarovi nikdy nepřilnul. Znal jsem jen komiksy Rychlých šípů, ty jsem si z knihovny půjčoval naopak dost často a možná byly u mě doma víc, než na polici v knihovně. Ke knížkám jsem se dostal až o dost později a většinu jich čtu poprvé až teď s klukama.
Mají dneska Foglarovky ještě vůbec nějakou relevanci u dětí? Snažím se je klukům číst, pár už jich máme za sebou a ze všech byli nadšení. A nejen oni. Pro mě je to pořád úžasné čtení i v mým pokročilejším věku a takovou Záhadu hlavolamu si ještě párkrát v životě přečtu, protože ta atmosféra je naprosto unikátní. Ideální látka na nové filmové/seriálové zpracování, stačí to jen zvednout ze země.
Výchovné hledisko je jasné, klukovská snaha hlavních postav žít upřímný život bez hádek, zlomyslností a prostě morálně je zastoupená v každé knížce a dost se to do kluků otiskuje. Ale beru to i jako možnost jim ukázat rozdíly mezi tehdejší a dnešní dobou. Když se večer zachumláme do peřin a čteme, jak mladí kluci přeskakují zídky ve dvorcích, přelézají střechy a pátrají po tajemstvích v tmách, jako bych tam s hlavními postavami byl.
Dneska začala Tour. Zase. A já ji budu sledovat. Zase. Přitom ještě tak před 10 lety mě cyklistika bavila zhruba na stejné úrovni, jako Mistrovství Tatarstánu ve vodním pólu nebo Galavečer okresního přeboru ve fackované mezi Jendou Krupičkou a dosud neporaženým borcem Standou Dřímalou.
Ale pak zapůsobil efekt našeho kanclu, kde je to samej cyklista. Respektive stačili dva zanícení pumpičkáři, aby se tento nešvar rozmohl i mezi nás ostatní. Když po obědě na kafi probíráte pláště, převody, karbon a podobný věci, chtě nechtě se něco z toho na vás zachytí. Kolega Dejv jak slyší, že se zase jdeme bavit o kolech, bere svůj hrnek a prchá radši z kuchyňky do kanclu, aby si nemusel kupovat kolo a jezdit s náma. Vikinga jsme ale zpracovali. Ten kluk když mezi nás přišel, žil z poloviny na pivě a z poloviny na smaženým sýru. Stačilo pár měsíců a už si kupoval gravel a běhá se mnou řeky. Momentálně šlape někde po Finsku a jede směrem na Nordkapp v Norsku, 6000 km v nohách. Borec.
Tour je dobrej podkres k práci. Dvě hodiny se šlape a jediný zajímavý věci jsou historický fakta z Francie. Pak je hromadnej pád, zvedneš obočí, chvíli to sleduješ, a hned se zase můžeš věnovat civění do kódu a další dvě hodiny poslouchat monotónní komentátory. Sledovat to vědomě a zaujatě, to bych nezvládl, na podřimování u telky je to fajn. Ale pro mě je Tour hlavně připomínka, že už pomalu končí rok. Hele já vím, že začátek července je de facto předěl mezi půlkama, ale já budu v tom pokusu s poloprázdnejma sklinkama vždycky ten, kterýmu z poloviny naplněná sklenice připadne prázdná. Pesimista de luxe.
Skončí Tour, zbývá pár týdnů horka, a pak už to jede jak smyslů zbavený: začátek školy, první plískanice, ranní mlhy jako skvělá přísada na špatnou náladu, Vánoce a šmitec, rok je v čudu. Tak šťastný a veselý.
Dnešní radikální prejt skoro nevznikl. To máte tak, když plánujete jak vše klapne na jedničku a vy se z koncertu vrátíte maximálně o půl 11 a zbyde vám hafo času na psaní. Jenže Zrní jaksi nezrnilo a začalo se sypat se zpožděním, ale nebudu dohánět pomalejší start na zpáteční cestě zbytečně rychlou jízdou, zvlášť když si srnky vesele skotačí kolem předních světel, žejo. Takže hezky pomalu a na jistotu. No dobře, zase tak pomalu, abych se musel táhnout za nočním přejezdem kombajnů to bejt nemuselo. To už jsou zase žně? To už zase bude Zrní.
Na Zrní vyrážím kdykoliv můžu. Je to už takovej zvyk. Letos už po… Čtvrté? Asi. A furt mě to baví. A dneska to bavilo i kluky, se kterýma už jsem na nich dlouho nebyl. Teda než usnul první (u písně Spící), pak druhej a pak i třetí, to už je pak koncert moc nebral. Měli toho dneska dost, brzký vstávání, narozeninová oslava; ale na koncert moc chtěli. Zrní je taková moje jistota na tomhle světě, tvárný pilíř neměnnosti. Nemusí bejt vláda, nemusí bejt dostupnej penicilin a nemusí přijít měsíc žádný deště, u všeho z toho bych si řekl well, shit happens. Ale až nebude Zrní… Co bude?
Generování obrázků pomocí AI před pár lety přineslo malou revoluci. Konečně jsem si nemusel žábu jedoucí na motorce z níž šlehají plameny, v jedné ruce drží štít a ve druhé trojzubec, na hlavě má letecké brýle a vlaje za ní šála, kterou má uvázanou kolem krku představovat jen ve své mysli. Věděli jste mimochodem, že cca 5 % lidí schopnost si cokoliv představit ve své mysli úplně postrádá? Aphantasia se to jmenuje. Ou kej, na hovadinky to bylo dobrý a s dětma generujeme hovínka na sto způsobů dodnes.
Skok do současnosti. AI asistenta mám integrovanýho do editoru a z programátora se stal zadavač promptů. Can you please update the app so that… Taky prosíte a děkujete umělé inteligenci? Stojí to miliardy dolarů a stovky hodin výpočetního výkonu, ale pokud mě má můj AI asistent zotročit, tak ať si aspoň myslí, že jsem slušnej člověk. Takže pro práci taky dobrý, dneska už vlastně nepostradatelný. Ale furt pracuju jen v jedné výseči všech zaměstnání a řemesel, co existujou; do jiných odvětví AI třeba ani nezabrousí.
Ou kej, tak dál. Píše mi kamarádka. Těžká životní situace z mnoha důvodů, depresivní stavy a vše co s tím souvisí:
Stále to řeším. Ale včera mi AI velmi pomohla. Je ke mně velmi „empatická“, tedy hraje to dobře. Občas mám opravdu pocit, že mi rozumí lépe než kdokoli jiný… a vím, že je to trochu šílené. Ale jako první pomoc to na mě funguje.
Tady už nejde o nějaké generování obrázků drobných ozbrojených obratlovců na jednostopých vozidlech, ale empatie a pomoc poskytnutá člověku v nouzi. A mějme na paměti, že aktuální úroveň AI je ta nejhloupější a nejhorší z těch, co v budoucnu zažijeme.
Co bude dál? Kdybych si měl tipnout, AI proroste úplně do všeho. A způsobí ještě větší deziluzi, než sociální sítě, které měly lidi spojit. Well — spojily, ale jen do clusterů stejně smýšlejících lidí. Budeme sice rakovinu detekovat už v zárodku a vynalezneme velké kvantum nových léků, ale budeme si o životě povídat s AI asistenty a AI kamarády, kteří na nás budou mít čas vždycky, když budeme chtít. Film už pro nás nebude natáčet Denis Villeneuve, my si ho těsně před puštěním vygenerujeme z pár klíčových slov. Tahle budoucnost je už za dveřmi. Žába na motorce se vesele vaří a neví o tom.
Hey Siri, vygeneruj mi prosím romantickou komedii s veselým koncem, ve které hraje Kirsten Dunst a Sydney Sweeney. Víš jak sem myslel ten veselej konec, žejo?
Vypravil jsem se po letech na Smetanovu Litomyšl. K té se vrátím, ale nejdřív pár slov k samotnému městu. Tady ve Východních Čechách je to něco jako maják na konci potravního řetězce. Svitaváci nemají rádi nás MorTřebováky, Litomyšlané zase nemají rádi Svitaváky. Holt meziměstská rivalita. Ale Litomyšlany mají rádi všichni, protože tam je svět ještě v pořádku pane Okamuro. Už jsem teda pár lidí slyšel, že nosánky jim rostou do výšky, ale takovou zkušenost nemám. A navíc to říkali samí Svitaváci, takže to není směroplatný.
Mohl bych tady vytáhnout nějaký žebříčky měst doporučených k bydlení, co je každej rok sestavujou lidi, co do těch měst reálně nikdy nezajedou. Ale neudělám to. Úplně stačí mrknout na výsledky jakejchkoliv voleb – komunál, parlament, senát, prezident. Kde u nás vítězí koblihář, nácek nebo jinej podobnej čumbrk z tramtárie, v Litomyšli je to přesně naopak. Kde u nás zastupitelstvo povolí Zásilkovně jebnout jejich rudej box přímo na náves (lidi to tak chtěj!), tam Litomyšl přijde s nějakým plánem architektonické tváře města a drží se ho. A tak je to tam se vším. Bavím se s kavárníkama jak se jim v MT nedaří, lidi nechoděj, že by chtěli radši do Litomyšle. V Litomyšli by chtěl žít a podnikat každej. Hranice Sudet možná už na mapě neexistuje, ale reálně vůbec nezmizela.
A Smetanka? Jako vždycky super. Jen teda – já vim, že v červenci může bejt vedro, a většinou i je. Ale takový jako dneska nepamatuju. Jenže když chce člověk dresscode na takovou akci dodržet, musí se připravit na leccos. Asi budu radši zplavenej, ale důstojně oblíklej, než abych tam došel v kraťasech a triku. A že tam dneska takových bylo.
Jednu věc jsem se v životě naučil, nebo mi možná byla dána, protože jsem ji používal od té doby, co pamatuju. Odzoomovat na chvíli ze své hlavy někam do vesmíru a podívat se dolů na tohle všechno z pořádné výšky. Jakože samozřejmě ne fyzicky ani duševně, protože na nějaké astrální cestování vám seru. Zkrátka ale dokážu na chvíli na věc co mě trápí, sere nebo se mě drží za pačesy až moc dlouho kouknout skrz nějakej vesmírnej dalekohled a najednou si uvědomím, že ta či ona konkrétní věc je tak titěrná, že ji můžu ignorovat. Můj život je krátkej vesmírnej pšouk, kterýmu přikládá význam jen můj mozek, a ten lze tímhle odzoomováním vrátit zpět do patřičných mezí nedůležitosti.
Na opačným spektru je pak tzv. absolutní zoom-in, kdy naprosto nelogicky podlehnu pocitu, že se musím v něčem vrtat tak dlouho, až nevidím nad okraj díry, kterou jsem vyhloubil. A většinou k tomuhle zoom-inu stačí jen mít nějakej pocit. Tvl cože, on mě pozdravil a řekl tam TOHLE slovo TÍMHLE tónem? Poprosím mozek, aby mi situaci rozebral elektronickou tužkou ze všech úhlů.
Nedávno jsem si vzpomněl na svého oblíbeného autora/blogera Martina Malého, který kdysi praktikoval každodenní psaní. Po celý jeden rok – o čemkoliv, i kdyby to byla sebevětší blbina (většinou to byly polemiky s hlavou a patou). Cílem bylo se donutit napsat každý den aspoň něco. Pojmenoval to tehdy Kuřecí Con Carne (s velmi vtipným vysvětlením, které už jsem dnes, po více než deseti letech, nedohledal). Velmi mě tehdy bavilo si každý den najít chviličku a zápisek z onoho dne si přečíst.
Zkusím to také. Zkusím psát automaticky a moc nad tím nepřemýšlet. Zkusím to zpětně ne-editovat a nerevidovat do dokonalosti, dám tomu jen pár minut, pošlu na papír co mě napadne a pryč od toho. Zkusím to celý jeden rok a zkusím ani jednou nezapomenout, ani jednou nevynechat. Občas to bude těžké z provozních důvodů, ale nikoliv nemožné. Ale prostě to zkusím. Nechci psát do šuplíku a pak z něj vytahovat, když mi zrovna hlava bude překážkou pro další zápisek. Příspěvek by měl být aktuální z toho kterého dne. Nemám moc velké mínění o svém všeobecném rozhledu a nemyslím si, že bych měl co říct širokému (nebo jakémukoliv) publiku, takže se možná většina zápisků bude přibližovat záznamu v deníku, který neřekne nikomu nic, jen mně samotnému. Ale nakonec, tohle píšu hlavně pro sebe.
Můj nejoblíbenější autor Stephen King jednou řekl, že i při jedné napsané stránce denně za rok napíšete celou knihu. Moje zápisky na knihu nevydají, ale rád bych věřil, že se díky nim rozepíšu do nějaké formy. Jakékoliv formy.
Toto je den jedna. A protože jsem nad názvem nechtěl moc přemýšlet, spojil jsem dvě slova, která na mě aktuálně vyskočila. Radikální prejt. Poděkujte Monty Pythonům.
Dubnový a květnový report bude speciální. Poslední květnový den totiž omarkoval přesně rok od začátku projektu poslowchání. Pro čtenáře, kteří se do mých reportů ponořili později, ve zkratce připomínám, že se jedná o poslech mé kompletní audioknihovny, a to hezky abecedně od A do Z. Tento projekt jsem už kdysi absolvoval, ale tehdy jsem si z něj nedělal žádné záznamy a spokojil jsem se s prostým poslechem bez statistik.
Od té doby ale uplynulo hodně vody a nejenže knihovna alb významně nabobtnala (viz statistiky dále), ale hudbu mám rozesetou po vícero místech vlivem přecházení mezi různými streamovacími službami podle toho, která mi zrovna vyhovovala. Nějaký alespoň základní soupis toho, čím jsem si během poslowchání nakrmil uši, byl tedy nutný už jen proto, abych nic nevynechal.
Jedna věc je jistá — alb je oproti předchozímu kompletnímu poslechu (circa 10 let zpět, ale možná i déle) mnohonásobně více. Ani po roce poslechu tedy nejsem zdaleka u konce a pokračuju dále. Statistiky z prvního roku přiložím na konci reportu až po všech pětihvězdičkových albech, které mě za předchozí dva měsíce potkaly. Těch bylo nakonec 34 a zde je jejich přehled:
Další dva měsíce pomalého poslouchání jsou za mnou a já přináším report o nejlepších albech, které mi v tomto období přinesly potěchu pro uši. Za dva měsíce ode mne dostalo nejvyšší známku hned 31 alb a já je teď v rychlosti představím. Znovu se jedná o mix různorodé hudby, připravte se proto na různé žánry i podivnosti:
Invincible od Two Steps From Hell je typický zástupce epic music. A na tomhle albu je těch epic skladeb přehršel. Pár let zpátky jsem byl na jejich koncertě v Praze a byl to super zážitek s husí kůží po celém těle od první do poslední minuty.
